Přednášky s diskusí uspořádal ČNK ICOMOS dne 12.3.2007.
Zazněly přednášky:
Mgr. Martina Mertová: Historie a architektura spolkového domu Trávník v Přerově
Mgr. František Chupík: Role odborné organizace státní památkové péče v kauze přerovského spolkového domu Trávník
Na událostech spojených se zánikem domu Trávník v Přerově mě zaujalo několik okolností. Přesto, že nešlo o kulturní památku ve smyslu památkového zákona, zvedla se jakási zcela nebývalá vlna pochopení u novinářů i u veřejnosti. Mohla přitom sehrát určitou roli nevole veřejnosti nad tím, že památka byla nejprve zbavena státní ochrany, aniž by to bylo nějak uspokojivě vysvětleno, načež zase nejvyšší představitel státní památkové péče přijel a navzdory právnímu stavu se pokusil proti investorovi zakročit.
Trochu mi to připomnělo zvláštní moment někdy z počátku 90. let. Ve víkendovém ránu v takovém tom televizním bloku pohádek pro děti, jejichž rodiče si chtějí přispat, byla promítnuta také "drobná příhoda ze života kalifornského městečka". Do jakési starodávné osady, jejíž obyvatelé – samé sympatické plodiny, jako borůvky, jahůdky či maliny (byla to kreslená animace) – se s úplně klidným svědomím oddávali hlavně zahálce, tedy do této "lokality", která měla všechny znaky historicky cenného sídla, vtrhla tykev. Byla plná elánu a snahy všechno zmodernisovat bez ohledu na cokoliv. Výklady tykve byly sice přesvědčivé, ale borůvky a spol. dávaly přednost svému klidu. Tykev samozřejmě nelenila. Brzy se vrátila s povolením k zahájení demolic vydaným jakýmsi správním úřadem ve vzdáleném městě. Jenže borůvky a spol. se nedaly. Aktivizovali se a začaly organizovat demonstrace, sepisovat petice a rovněž si na jakémsi úřadu začaly shánět potvrzení o hodnotách "lokality". Teď už nevím, co všechno tykev zkusila, aby "konečně" přivedla do zapadlého místa "pokrok". Vyvrcholilo to tím, že tykev přijela s kavalérií bagrů. Až ve vrcholně napjatém momentu (to víte, zřejmě se jednalo o produkt nějakého holyvůdského studia) se objevil kdosi s nějakým dokladem snad o tom, že na obec byla uvalena ochrana. Tykev s hanbou odtáhla a uspokojení obyvatelé se vrátili k dřívějšímu poklidu.
Tehdy ve mně tento kulturní zážitek zanechal mocný dojem. Vždy jsem totiž byl na rozpacích z toho, jak selektivními postupy se památková péče zabývá a že se bez komunikace s veřejností nemůže dojít k celkové kultivovanosti prostředí, což je snad ještě důležitější, než ochrana jednotlivostí, pokud nejde o památky a jejich prvky výjimečné historické hodnoty. Proto jsem tehdy své zaujetí tématem "občanské památkové péče" vtělil do "recenze" nazvané "Hanba tykvím" (vyšlo tuším v roce 1993 u dr. Horského v Architektu).
Říkal jsem si, že také rozpačité vystupování naší památkové péče a její naprostý nezájem o "práci ve veřejnosti", kterýžto obor je dnes na západě složkou téměř každé památkové instituce, musí přes četné nesporné úspěchy památkářů mít logický výsledek v tom, že se ochrany památek chopí občané. Dnes velmi mnoho pro udržení či rozvoj hodnot našeho prostředí vykonávají jednotlivci, obce či občanská sdružení. Mnozí sami památky opravují, přičemž se nejednou jedná o objekty stojící stranou zájmu památkové péče.
Přesto dosud stále před zraky veřejnosti i tisku památkáři byli spíše hodnoceni jako ti, kdo brzdí rozvoj hospodářství a omezují svobodu kapitalistů. Podle mého názoru v době boje za dům Trávník v Přerově došlo k zásadnímu zlomu. Přesto, že šlo o objekt bez prvořadé architektonické hodnoty, že byl do jisté míry užitkově upravovaný, ztratil urbanistické souvislosti, donedávna byl památkou z pochybných politických ohledů (architektonická hodnota byla oceňována až v posledních letech), vedla se celá veřejná debata v úplně nečekaném gardu. Převaha hlasů zněla na podporu ochrany. Nyní jsme svědky něčeho do jisté míry podobného v souvislosti s ohrožením vily Anička v Hradci Králové. V Klatovech zase nedávno zanikla historická továrna, ale již se tak nestalo "v tichosti", neboť se také zde zvedla vlna veřejného odporu.
Doufám, že památkáři nepromarní nic z toho, co se nyní zdá v podobě určitých projevů pochopení u veřejnosti a novinářů kynout jako příslib spolupráce a veřejné debaty, v níž již nebudou tak suverénně dominovat ...tykve.
Ve snaze získat objektivní informace o průběhu "kauzy Trávník" uspořádal ČNK ICOMOS přednáškové a diskusní odpoledne. Záměrem bylo ověřit si, jak zainteresovaní odborní pracovníci NPÚ památku i celý sled událostí hodnotí, ale současně také prodebatovat získané zkušenosti a pokusit se z nich vyvodit obecnější závěry pro další postupy památkové péče.
(Pořadatelé byli nařčeni z tendenčnosti, případně ze snahy se podílet na "potopení" některých zúčastněných osob. Nerad bych se někoho dotkl, ale počínání většiny zúčastněných je mně samotnému skoro lhostejné. Zajímá mě na tom hlavně to, jak je "nastaven systém". Co umožňuje, k čemu lidi vede, co jim komplikuje, proč je právě takový.)
Velkou obětavost projevili oba přednášející, jejichž příspěvky byly velmi pečlivě připravené a bohatě obrazově dokumentované, takže poskytly jasnou představu o vývoji událostí, ale také o nepominutelných a evidentních architektonických kvalitách stavby. Oba autoři ovšem také seriózně hodnotili situaci a hledali způsoby, jak se získanými zkušenostmi naložit a co z nich vyvodit pro budoucí počínání státní památkové péče. Místo pro uspořádání setkání i příslušnou techniku s velkou laskavostí poskytlo Národní muzeum v Praze.
Mgr. Martina Mertová stručně charakterizovala základní hodnoty památky (dílo významného regionálního představitele moderní architektury, dnes již ojedinělý doklad stavebního rozkvětu meziválečného společenského rozvoje města, stabilizační urbanistický faktor) a rozlišila základní stavební etapy objektu (1919 – přízemní novostavba, která nebyla dokončena; 1920 – získala dům Dělnická tělovýchovná jednota, která zde pak rozvíjela velice pestrou kulturní činnost; 1963 – stavba prohlášena kulturní památkou z ideologických důvodů; od 60. let objekt patřil státním drahám, které zde pořádaly různorodé kulturní akce; 2005 – kupuje dům firma, která si sice ověřuje podmínky památkové ochrany, ale záhy se rozhoduje jej zbořit). Výstavba domu podle projektu stavitele Motky z roku 1922 byla realizována v roce 1924 ve slohově pozměněném pojetí. V letech 1926-1927 byl přistavěn sál (jehož působivě střízlivé pojetí bylo do značné míry výsledkem úsporného provedení). Autorka naznačila pozoruhodný architektonický vývoj prosperujícího města ve 20. letech 20. století a zařadila do něj dům Trávník jako plnohodnotný článek.
Je zřejmé, že by se památková péče měla podílet na zachování historických hodnot a usilovat o jejich zhodnocení v kultivovaném prostředí. Autorka vyzdvihla skutečnost, že v Přerově je památkově chráněno několik kvalitních meziválečných staveb (zatímco v lecčem srovnatelném Prostějově je situace daleko horší). Přesto se ukázalo, že město nedisponuje nástroji k účinné ochraně před individuálními škodlivými zásahy, ale že také památková péče přes velký metodický potenciál v hodnocení urbanistických hodnot nemůže v podobných případech zasahovat jinak, než ochranou izolovaných objektů. Nemůže tedy směřovat k ochraně poznaných hodnot širších vývojových souvislostí, hodnot prostředí – nebo jen velmi těžko. Neobejde se bez spojenectví s občany, zastupiteli, urbanisty, architekty... Těm však jako by kdosi sugeroval jiné priority.
Jestliže státní památková péče může (či chce) jako základní postup vyhledávat a chránit především nadregionální hodnoty, je třeba současně hledat cesty k budování spoluprací s dalšími jmenovanými (i jinými) skupinami a hledání doplňujících se přístupů (to mj. dává velký význam osvětě, na MK a v NPÚ zatím rovněž hanebně podceněné).
Mgr. František Chupík na řadě dokumentů ilustroval postup památkářů a další momenty vývoje v uplynulém období, na jehož konci došlo ke zkáze památky. Události v zásadě započaly v říjnu 2005, kdy vlastník sice nejprve požádal NPÚ o vyjádření k rozsahu památkové ochrany, ale záhy pojal záměr stavbu odstranit, a požádal MK o vyjmutí stavby ze seznamu chráněných kulturních památek. V rozporu s údaji v evidenci kulturních památek a v odborném vyjádření NPÚ prohlašoval, že jde jen o památku dělnického hnutí, která postrádá výtvarnou hodnotu. Tvrzení vlastníka o havarijním stavu objektu se opíralo o skutečnost, že stavba byla zasažena povodní v roce 1997. NPÚ zjistil, že památka je v přiměřeně dobrém stavu, schopném zachování a dalšího užívání. NPÚ opakovaně sděloval vlastníkovi i MK, že nejsou technické důvody k odstranění stavby, jejíž památkové hodnoty jsou jen částečně narušeny a mají být vlastníkem zabezpečeny přiměřenou opravou. K tomuto stanovisku se připojil i dr. Zatloukal z Olomouce. Tyto argumenty nevzalo MK v potaz (z jiných zdrojů je však známo, že také někteří úředníci MK se záměrem zrušení památkové ochrany a odstranění stavby nesouhlasili).
Vlastník ve snaze dosáhnout souhlasu s odstraněním stavby si opatřil některé posudky (statické, SHP), které podle doložených závěrů i některých tvrzení v analytické části s největší pravděpodobností nebyly korektní a z řady formulací lze vyvodit, že byly zpracovány tendenčně, s cílem napomoci snahám o zrušení památkové ochrany a následné demolice (NPÚ zvažuje možnost dalších kroků proti jejich autorům).
V souvislosti s ohrožením památky se zvedl velký zájem médií, i když s řadou nepřesností. Shovívavost a vstřícnost vůči myšlence záchrany památky však byla překvapivá. Vlastně to bylo netypické, neboť většinou zatím byli památkáři chápáni jako brzda pokroku a ekonomického rozvoje, jako omezující faktor vlastníků při výkonu jejich výsostných práv, případně jako škůdci soudobého uměleckého projevu architektů.
F. Chupík znázornil tyto souvislosti v přehledných tabulkách, které zde reprodukuji. Poukázal na to, že nevíme, jak společnost na tyto otázky odpoví, avšak, že je na památkářích, aby tyto otázky pokládali, aby se o odpovědi také pokusili. Mohlo by to totiž prospět k upřesnění dalšího počínání památkové péče, neboť nelze tvrdit, že by dosud požívala obzvláštních sympatií. Pro památkáře jde o pokus podnítit zamyšlení na tím, jak využít zkušenosti z "kauzy Trávník".
Pokus o nalezení "viníka" v systémových podmínkách:
Negativní a pozitivní aspekty kauzy:
Do diskuse se zapojilo několik účastníků (zejména Rostislav Švácha, Lumír Tejmar, Petr Štoncner).
Padly např. otázky, zda MK mělo skutečně pádné důvody domnívat se, že podněty vlastníka sledovaly cíl odstranit památku? Jak to, že se na ochraně památky účinně nepodílely další instituce, jejichž úkolem je rovněž dodržovat i prosazovat památkový zákon?
Opakovaně se hovořilo o možnostech kooperace památkářů s občany.
Bylo poukázáno na potřebu více "vtahovat" do ochrany památek veřejnost, občanská sdružení, spolky. Výhodou spolku je, že může být účastníkem úředních jednání (tak je tomu v řadě případů např. v Praze, na druhé straně však třeba v Olomouci zatím žádný spolek k ochraně památek účinně nevystupuje).
Vznik spolků, iniciativ atd. není možné nějak organizovat. Ale památková péče, i další osoby, kterým na kulturním dědictví záleží, by se měla zamýšlet nad tím, jak podpořit vznik iniciativ, jak jim prospět odborně či společensky. Je snadné obecně hovořit o potřebě a užitečnosti občanských iniciativ, ale jak jim prospět konkrétně? Vstupem do některé z nich? Tak to asi nebude všeobecně možné, ale v systému památkové péče by se měl směr spolupráce s občanskými iniciativami více prosazovat. Konec konců to prospívá k tomu, aby se velmi zřetelně vystupovalo na ochranu i takových objektů, které zatím nebyly jako kulturní památka ve smyslu památkového zákona uznány. Tak v posledních měsících vyvolalo značný odpor veřejnosti odstraňování historické tovární budovy v Klatovech. Důrazný odpor zvedla veřejnost v Hradci Králové, kde vlastník předstoupil se záměrem zbořit slohově výraznou vilu Anička.
Zřejmě by se v zemi s naší kulturní minulostí, kde se historické stopy tak významně podílejí na kvalitě prostředí, v němž žijeme, mělo dostávat radikálnímu novotářství alespoň kritiky. Zejména na školách architektury by měli být absolventi vedeni k tomu, že oprava památky či doplněk rezonující s okolím je stejně závažný úkol, jako novostavba někde na periférii (kde je rozhodně častěji co zlepšovat, nežli v historických centrech měst). (V tomto smyslu ovšem bude třeba vést diskuse i mezi památkáři, kde je hluboce zakořeněn názor – nevím, možná skutečně oprávněný –, že nová stavba nemá být napodobeninou či parafrází historického objektu, tedy mystifikací, případně že dokonce má nést znaky "své" doby.)
Se souhlasem se setkal názor, že by autoři evidentně tendenčních "odborných" posudků, směřujících k likvidaci historické stavby, měli být veřejně pranýřováni. Přitom by asi také v některých případech mohlo docházet k omylům, přesto by však bylo třeba kvalitě užívaných posudků věnovat daleko větší pozornost (zde bychom však mohli narážet na otázky kapacit NPÚ, které přes všechny trvající problémy MK zřejmě nemíní patřičně zvyšovat).
Projevil se i podiv nad poměrně slabou účastí na přednášce. Bylo to komentováno jako projev arogantního pragocentrismu (prof. Švácha), který způsobí, že zájem o "venkovskou" "kauzu", z mnoha odborných hledisek významnou, je přehlušen vášnivými debatami o návrhu nové budovy Národní knihovny v Praze na Letné; na ni se teď všichni vrhnou, aby se jí zase věnovali nikoliv do důsledku, ale jen do doby, než přijde nové "zajímavé" téma.
Věřme však, že také zde komentovaná přednáška přispěla k tomu, že zkušenosti z "kauzy Trávník" v tom pražském šumu nevyprchají, a skutečně budou i nějak pozitivně zhodnoceny. (Autoři přislíbili vypracování článku k publikaci v odborném tisku.)
Jan SOMMER, 21.3.2007
Publikováno na adrese: http://sweb.cz/icomos/cinnost/cinnost2007/cnk070322prerovtravnik.htm, on-line od 22.3.2007