ČNK ICOMOS > činnost > činnost 2007

Osobnost Břetislava Štorma (1907-1960)

Stručný záznam dojmů ze semináře, který pořádal ČNK ICOMOS ve spolupráci s NPÚ-ÚP v sídle NPÚ-ÚP, Valdštejnské náměstí 3, Praha 1 – Malá Strana, dne 18.12.2007.


Zazněly tyto příspěvky:


Předvánoční odborný seminář ČNK ICOMOS (spolupořadatelem bylo ústřední pracoviště NPÚ) byl skutečně nepominutelným odborným svátkem. Věřím také, že všem přítomným zůstane nadlouho v paměti.

Podnětem bylo letošní 100. výročí narození Břetislava Štorma, v oficiální rovině spíše opominuté... (přeci jenom má státní památková péče nejvíce starostí sama se sebou). Neuskutečnila se plánovaná výstava v pražském Národním technickém muzeu, ačkoliv se přípravám několik odborníků věnovalo téměř dva roky (v programu byly některé realizované akce vzpomenuty – např. byla část zpracovaných podkladů využita na výstavě v Rakovníku, plánuje se výstava v Brně). Pořadatelský počin ČNK ICOMOS tak zaslouží tím více vyzdvihnout.

Také mezi téměř čtyřiceti posluchači jsme přivítali několik "přespolních" kolegů!

Za možnost účasti na něm je třeba poděkovat především přednášejícím, kteří zčásti vážili do Prahy značný kus cesty, ale v neposlední řadě také paní Janě Polákové z NPÚ-ÚP, jež v poměrně krátkém čase perfektně zvládla celou organizaci.

K sestavení vydatného programu do jisté míry napomohlo to, že v NPÚ je v současné době dokončována příprava nového vydání Štormovy nejvýznamnější památkářské práce Základy péče o stavební památky, pro kterou někteří z přednášejících dodali studie, hodnotící především Štormův odkaz dnešku. Vzhledem k náročnosti redakčních a výrobních prací se vydání publikace o pár týdnů opozdilo, takže v době konání semináře ještě nebyla k dispozici. Přesto však bude při budoucím studiu obsah přednášek cenným doplňkem při získávání představy o významu Štormova rozhodujícího přínosu pro vývoj i současnou podobu naší státní památkové péče.

Jednání tradičně zahájil prezident ČNK ICOMOS doc. Josef Štulc, který zdůraznil potřebu věnovat se dílu Břetislava Štorma, v posledních desetiletích v památkové péči spíše přehlíženému, přestože má památkářům i v nynější době mnoho co říci.


Úvodní přednášce mgr. Petr Štoncner předeslal stručný výčet aktivit spojených se záměrem nerealizované výstavy v roce 2007; s uskutečněním důstojné připomínky se údajně počítá na rok 2010, na který připadne 50. výročí Štormovy smrti. Podtrhl také určitou obnovu zájmu o studium Štormova odkazu v souvislosti s přípravami zmíněné publikace (na jejíž distribuci se můžeme těšit po Novém roce). V hutném přehledu hlavních etap Štormovy životní pouti poukázal na širší historické i politické souvislosti doby, ve které bylo Štormovi působit (První republika, okupace, nástup a první desetiletí komunistického systému). Osou referátu byl výběr základních charakteristických filosofických a etických přístupů, po jejichž rozlišení je možné mimořádně pestré aktivity lépe pojmout a snad i využít při hodnocení odkazu dnešku.

Štorm byl do značné míry rozčarován z vývoje společnosti i stavu kultury své doby. Povrchnosti a víře v samoúčelný technický pokrok (směřující vlastně jen k pohodlí při živelném uspokojování tělesných potřeb) kladl v protiklad smysl pro řád, jak jej viděl zvláště v rytířském a křesťanském odkazu středověku. Přitom se však neutápěl v bezbřehých či nekonečně detailních výzkumech pro výzkumy, ale vždy hledal vazbu poznatků na aktuální potřeby života společnosti a ochrany památek. Poznání minulosti mělo být oporou při hodnocení současnosti. Těžce nesl úpadek stavebních technologií, na rozdíl od tradičních dob nyní počítajících s omezenou životností díla. Viděl v tom však doklad přehlížení významu práce architekta (zřejmě si příliš nepřipouštěl možnost, že by se na tomto úpadku aspoň část architektonické obce podílela...); v jistém smyslu je tak protikladem, že proti moderní architektuře vyzdvihoval obyčejné stavitelství (na venkově, v minulosti). Těmto znejišťujícím jevům měla ochrana památek vzdorovat snahou o zachování řádu.

V počínání památkové péče si všímal rozporů mezi teorií a praxí. Poukazoval na to, že po roce 1918 se památková péče odvracela od reálných potřeb života. Přitom by v době bezprostředního ohrožení existence řady památek (v důsledku ztráty využití) měla památková péče především hledat pro památky možnosti reagovat na aktuální potřeby, nikoliv se např. utápět v bezdůvodných "důvtipných" analýzách a diagnózách. Památkářům vyčítal analytickou metodu, která preferovala preparaci poznatků před syntetickou metodou (jež však nejednou vede k odstraňování přínosů některých etap historie).

Analytickou preparaci památek vyčítal i architektům. Architekt by měl usilovat o syntézu vědeckého poznání a ohleduplného tvůrčího přínosu. Organismus stavby i při nejlepší péči postupně chátrá, takže úkolem architekta je citlivými doplňky a úpravami podporovat životaschopnost památky.

S vědomím významu poznatků pro práci památkáře i architekta se Štorm zasloužil o zavádění stavebně-historických průzkumů do praxe. Prosazoval vytváření a archivaci precizních stavebních plánů.

Vzhledem k postupně převládajícím nedobrým zkušenostem z praktického provádění oprav zejména po roce 1948, kdy se rozpadaly tradiční stavební firmy, upřednostňoval drobné průběžné opravy staveb. Osobně mu nejvíce vyhovovalo rozhodování o způsobu oprav na místě, kdy jsou požadavky památkáře naznačovány např. formou operativních skic. Vyjadřoval obavy z toho, že památkovou péči může postupně ovládnout stále více formalizované úřadování a intenzivní vyřizování "věcí" korespondenční formou. V praxi často dohlížel nad projekcí (frekventovaná spolupráce se Stavoprojektem a arch. Lorencem) i realizací.

V praxi oprav se snažil reagovat na úbytek odborníků a kvalitních materiálů. Preferoval užívání vyzrálých materiálů z místních přírodních zdrojů (na všech významných památkách nechal založit vápenné jámy). V roce 1951 podnítil při stavebních podnicích založení specializovaných památkových "hutí" (většina z nich přetrvala až do počátku 90. let 20. století).

P. Štoncner, který se věnuje dějinám památkové péče od svých vysokoškolských studií, závěrem zdůrazňoval význam poznání práce a myšlenek velkých osobností oboru. Pro památkovou péči by povědomí o historické kontinuitě mělo být zdrojem stability a vědomí širších souvislostí, což je důležité v neposlední řadě proto, že památková péče skutečně musí projít systémovou změnou. Pokud se k tomu neodhodlá, udělá to někdo za ni, samozřejmě s nepředpokládatelnými riziky a důsledky.

V diskusi připomněla dr. Eva Lukášová, že už od roku 1945 byly četné významné památky – jako hrady a zámky, kterým se Štorm především věnoval – pod velkým tlakem různých lobby, směřujících k radikálním a nevhodným změnám funkce. Doc. Štulc připomněl, že památkáři museli v zájmu kulturního dědictví podstupovat nemalá politická rizika.


Arch. Vojtěch Láska se zabýval významem odkazu Břetislava Štorma pro dnešní památkovou péči. Největší praktický účinek na generace památkářů po roce 1960 měla samozřejmě synteticky pojatá publikace Základy péče o stavební památky. Arch. Láska opakovaně oceňoval její promyšlenou koncepci, ale i metodickou otevřenost, když Štorm pro řadu opatření nabízel velmi různorodé (až protichůdné) postupy s tím, že předpokládal, že optimální rozhodnutí bude přijímáno na základě bedlivého vyhodnocení situace na místě (i v širších prostorových či kompozičních souvislostech). Památkáři tak nesou břemeno tvůrčího rozhodování.

Pro zachování autenticity památky bylo podle Štorma především užívání tradičních materiálů a technologických postupů. Jinak ovšem neprosazoval jedinou metodu, protože žádná není tak úplně špatná – špatné je jen mechanické opakování jediné metody. Zdůrazňoval nutnost hlubokého poznání před jakýmkoliv rozhodováním, tedy i dílčím, potřebným v průběhu nějakého zásahu. V tomto smyslu označil arch. Láska za největší pokrok aktuální prosazování metody operativního průzkumu a dokumentace. Štorm však varoval před neuváženým prováděním nekoordinovaných a nadměrných destruktivních průzkumů (zejména tehdy, pokud nejsou potřebné pro památkové posuzování). Vše je třeba řešit individuálně, ale s hlubokými znalostmi.

Požadoval, aby rozhodování o opravách památek vždy probíhalo s preferencí zachování posledního dosaženého stavu, včetně maxima stop historického vývoje. Přesto však připouštěl, že úvahy nemusejí končit u posledního stavu, protože účinky proběhlého času nemusejí být vždy pozitivní.

Štorm vždy podtrhoval důležitost práce památkáře v terénu. Arch. Láska při hodnocení nynější situace však musel připustit, že požadavky na administrativní úkony stále narůstají a že také místo odborné způsobilosti památkáře bývají měřítkem významu jeho práce počty vystavených odborných vyjádření.

Na závěr arch. Láska upozornil na to, že Štormovu příručku je nutné znovu pozorně pročítat, protože v ní jsou často nenápadně skryty snadno přehlédnutelné významy, založené na hlubokém poznání a moudrosti této vynikající osobnosti oboru památkové péče. Na podobných promyšlených etických základech by také měla být založena naše představa o významu památkového úsilí v celé společnosti.


Mgr. Vladimír Rišlink podtrhl význam aktivní návrhové a projekční činnosti Břetislava Štorma v oboru uměleckého řemesla. Štorm navrhl několik souborů nábytku, většinou pro své blízké a známé. Největší pozornost ovšem věnoval návrhům liturgického náčiní. Mgr. Rišlink poukázal na nezájem uměleckohistorických kruhů o Štormův významný odkaz – ve většině syntetických prací o umění 20. století nenalezneme ani zmínku, ačkoliv ve své době se jednalo o velmi aktivně působící osobnost (své práce hojně publikoval i vystavoval), jejíž dílo nebylo současníky přehlíženo. Několik prací podle jeho návrhů je v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, četné jsou dosud užívány církevními institucemi, ale např. památkovou péčí nejsou nijak evidovány. Řadu děl v soukromém vlastnictví bude velmi nesnadné dohledat.

Jeho práce jsou většinou pojaty střízlivě, střídmě, bývají nepříliš nápadně, ale s velikým citem pro kompoziční i materiálové provedení ozdobeny symbolickými motivy. Vycházejí ze stylu národního dekorativismu, i když se samotný Štorm k němu aktivně nehlásil. Intenzivně však tíhl k idealizované gotice, s níž spojoval představu ušlechtilého společenského řádu. Z této představy vycházela i střídmost dekoru a důraz na účelnost, blížící se funkcionalismu (i když funkcionalisté nehodnotili jeho dílo příznivě).

Neokázalá, střídmá a ukázněná, ale velice působivá kresebná stylizace se zvláště výrazně uplatňovala v návrzích textilií – ornátů.


Arch. Petr Krajči seznámil s výběrem bohaté dokumentace, kterou shromažďoval a studoval v souvislosti s přípravami zamýšlené, ale neuskutečněné výstavy v roce 2007. Přiznal se k údivu nad rozsahem Štormova díla, které vznikalo v období necelých dvaceti let, přičemž navíc v myšlenkovém prostředí i v systému památkové péče zanechalo zcela zásadní stopu. Na ukázkách výrazných prací z oboru architektury (rodinné domy, kostely, příp. nerealizované návrhy) zdůrazňoval nejvýraznější znaky jeho propracovaného slohu, sice souvisejícího s dobou vzniku, ale v osobitém pojetí "moderního konservativismu" usilujícího o uplatnění osvědčených forem, podřízených základní prostotě, která snad ještě podtrhovala rafinovanost symbolických náznaků a promyšlených detailů. Tvůrčí zaujetí bylo ovšem velmi intenzivní, vzpírající se svázání aktuálními ideologickými klišé.


Doc. Tomáš Krejčík poukázal na charakteristiky Štormovy heraldické tvorby. Ta byla na jedné straně založena na již zmíněné kreslířské obratnosti a schopnosti střídmé výrazně poeticky působící stylizace. V duchu hodnocení v předchozích příspěvcích podtrhl hlubokou vážnost Štormova přístupu, v němž se neprojevoval zájem o dekorativnost heraldických motivů, ale zaujetí skutečného středověkého herolda. Jeho vyzrálý střídmý sloh byl značně ojedinělý, přitom ovšem moderním pojetím stylizace neodpovídal vkusu většiny heraldiků.


Arch. Vojtěch Štorm stručně seznámil se životopisem Břetislava Štorma, charakterizoval vlivy, kterými na jeho osobnost působila rodina i školy. V obrysech nastínil ohromný rozsah díla (jak jej ostatně naznačily i předchozí příspěvky) a vysvětloval problémy, se kterými se nyní potýká při práci na soupisu díla Břetislava Štorma. Cílem je také seznámit s málo známým odkazem veřejnost.

Skutečně mimořádné setkání ukončil doc. Štulc.


Posluchači si odnesli přesvědčení, že Štormovu odkazu skutečně zůstáváme velmi mnoho dlužní. Věřme, že snad tento drobný seminář, ale hlavně nové vydání jeho "metodiky" (spolu s dalšími aktuálními příspěvky dalších autorů) napomohou odborným kruhům účinněji z jeho myšlenek těžit v denní praxi, ale i při hledání etických opor oboru, dnes, jak se zdá, opět podrobovaného dalším vážným zkouškám.


Text a snímky Jan Sommer, 2007
Publikováno na adrese: http://sweb.cz/icomos/cinnost/cinnost2007/cnk080102storm.htm, on-line od 2.1.2008

ČNK ICOMOS > činnost > činnost 2007